 NORSKO ŠPICBERKY |
 ŠVÉDSKO |
 FINSKO |
 DÁNSKO |
 GRÓNSKO |
 FAERSKÉ OSTROVY |
 ISLAND |
 LAPONSKO |
 IRSKO |
 LITVA |
 LOTYŠSKO |
 ESTONSKO |
 PETROHRAD |
Od spolupracovníků
Nejlepší reklama je…Konec islandského…
Josef Chodur - Putování…
Zdeňka Burianová -…
Z poznámkového bloku…
Zájezdy
Videozáběry
Z poznámkového bloku klienta zájezdu Sedm divů Islandu
Zájezd Sedm divů Islandu cestovní kanceláře Periscope z Brna zprostředkovaný kanceláří Inex z Plzně ve dnech 13.6. –18.6. Průvodkyní byla Zdena Buriánová s mladým řidičem Jakubem Novákem. Bylo nás jen 13 účastníků.
Přeprava z Prahy do Berlína probíhala mikrobusem kolem hory Říp, vyhaslých sopek Českého Středohoří, fascinující Milešovky i Hazenburku a po dešti hnědočerveně zabarvené řeky Ohře. S českou zemí se za Teplicemi a v Dubí rozloučíme pohledem na vyzývavé děvy v extrémně krátkých sukních postávajícími při silnici. Taková věc se na Islandu nevyskytuje. I když jsme v Evropské unii tak na hranicích pasy prohlížejí. Není však zvlášť česká a německá celnice. Do Drážďan se jede kolem zkorodované úzkorozchodné trati, která není stále ještě po předloňské povodni opravena. V Drážďanech stále funguje továrna na fotoaparáty Praktika.
České Středohoří je také vulkanického původu, ale vzniklo mnohem dříve než Island. Krajina Českého Středohoří není zdaleka tak drsná jako krajina na Islandu, který je geologicky velmi mladou zemí, pouhých 20 milionů let. Navíc tam ty horotvorné děje stále probíhají, protože se tam stýká euroasijská pevninská deska s americkou a je tam prasklina v zemské kůře. Ta prasklina probíhá napříč Islandu, tak že je patrná. Ty desky se rozestupují. V některých místech je i na povrchu země tak horká, že si můžeme zničit boty. V některých místech probíhá trhlina mezi deskami pod ledovcem. Evropská deska je čedičová a podle toho se pozná.
V Berlíně se odlétalo z letiště Tegel. Start probíhá tak, že letadlo pojíždí po letišti až na začátek startovací dráhy. Ozve se řev motorů ve vysokých obrátkách, prudký rozjezd a jak se odlepí je ticho a pod námi osvětlená síť berlínských ulic. Berlín byl postaven na bažinách. Voda z odvodňování pilotů je využívána pro fontány a jezírka.
Z Berlína jsme letěli pozdě večer. Jak se blížili k polárnímu kruhu, tak bylo stále větší světlo a už po půlnoci se na severu objevily červánky a rozednilo se. Po celém obzoru jsou červánkové rozžhavené průzory. Obzor je postupně osvětlen intenzivní červenou září až po oranžovou, dále modrou a nakonec šedivou. Navíc ještě letadlo bylo 10 km nad mořem. Zvláštní je, že se i při rychlosti 1000 km/hod se zdá že se letadlo nepohybuje, je slyšet jen hluk a jsou cítit otřesy. Hodinu po půlnoci bylo už úplné světlo i když slunce je červené a je celé vidět. Dne 14.6.2004 hodinu po půlnoci tedy vidím slunce. Kdo by tomu uvěřil. Jako milovník bizardních přírodních scenérií a neobvyklostí jsem si přišel na své. Uměl jsem si v Berlíně na letišti říct německy o místo u okna a umím to říct i anglicky a vyplatí se to. Později pod náma jen mraky co vypadají jako sněhové pláně. Je to takový fascinující pohled na bílé pláně. Nad touto bílou někdy šedomodrou plání hustých mraků se někdy rychle pohybují řídké mraky z páry. Občas se objeví hladina Severního moře. Letí se k severnímu okraji Skotska, ostrovům Orkneje a Schetlendy a po hodině jsou Faerské ostrovy.
Při přistávání letadlo vletí do mraků, je vidět vysouvání klapek na křídlech a následuje klidné dosednutí na letištní plochu. Ta rychlost se nezdá, ani kolem nic rychle neubíhá. Už z letadla je vidět, že je to trochu jiná země než ostatní. Přivítání s časovým dvou hodinovým posunem na letišti v Keflavíku tam typickým mlhavým počasím jako na podzim. Toto počasí nám vydrží do pondělí a pak už bylo vyjímečně jen slunečno, teplo na košili s opálením obličeje. Přistáli jsme právě v krátké noci, kdy bylo jen šero, asi tak jako ve dne před deštěm.
Všeobecně.
Islandské etnikum je ojedinělé protože dlouhé věky žilo odděleně, než se rozšířila lodní doprava a zavedla letecká. Ještě dnes jsou tam zbytky pohanských náboženství. V celé zemi žije jen 278 tisíc lidí. Vikingové nebyla národnost, ale byli to výbojní mořeplavci hledající prostor. Pocházejí z Norska. Důvodem odchodu bylo hlavně to, že podle norských zákonů se děděný majetek nesměl dělit. Odcházeli i do Normandie, která je po některém tom Vikingovi pojmenována. Křesťanství se na Island dostalo kolem roku 1000. Na svých cestách se zastavili v kouřící zátoce, kterou pojmenovali Reykjanes a Reykjavik. Při tom osídlování měli takové zásady, že zabrali takovou část, kterou obešli se světlem za dva dny.
Dohodli se, že si udělají parlament, pro který našli vhodné místo. Bylo to kryté místo mezi skalami, kde byl dostatek prostoru, voda z vodopádu a nefoukal tam vítr. Dnes tam mají národní park a je to právě v místech kde se rozestupuje americká a euroasijská pevninská deska. Scházeli se tam každý rok. Bylo to vždy začátkem června a zůstali tam i 14 dní a byli tam i s doprovodem. Byl tam i takový jarmark a i se tam uzavíraly sňatky. Scházeli se správci okrsků. To byli ti co zabrali co největší území a měli nejvíc čeledínů. Nejdřív jich bylo 39. Odsouhlasovali zákony a rozsudky. Velkou nevýhodou ale bylo, že sice měli zákonodárnou moc, ale neměli výkonnou represivní moc a dohled nad vykonáním trestu. Nakonec se to zvrhlo na právo silnějšího. Bylo to tam ještě počátkem 19. století. V průběhu roku si dělali taková menší setkání. Tyto zvyklosti si přinesli z Norska a stále se drželi svých pohanských zvyků. Volili své zákonopravce. Zákonopravce musel znát všechny zákony a přednášet je zpaměti. Nic se nepsalo, musel si to pamatovat a byl velmi vážený. Každý rok přednášel a vykládal třetinu zákonů i vysvětlení k těmto zákonům. Ještě dnes je tam zřejmé místo u Skály zákonů odkud to přednášel. Po třech létech byly nové volby tohoto zákonopravce. Největším prohřeškem byla krádež a žebrota. Měli i sociální systém. Byla stanovena pravidla jak se starat o potřebné.
V dějinách Islandu hrál roli norský král Hakon Krásnovlasý. Vládnul tu, když se Islanďané nedohodli. Jeden jeho potomek se usadil v Grónsku a další asi objevil Ameriku. Nazval ji Vienland, protože tam rostlo víno. Dostal se snad až někam k New Yorku. Vyprávěly se ságy o osídlování. Z Evropy na ně přišel tlak na přechod ke křesťanství, neboť byli pohané. Křesťanství bylo přijato v roce 1000. Křesťanství sice přijali, ale s výhradami. Mohli i nadále odkládat neduživé děti, doma mohli uctívat své bůžky a biskupové se mohli ženit. Ti zámožnější hospodáři si stavěli kostely a nechávali se vysvěcovat na kněze. Snažili se vyjednávat kompromisy, protože chtěli mít dobré vztahy s norským králem. Měli takové ságy až od 11. stol.
Byli obchodně obsazeni Dánskem. Dánský král zrušil v roce 1800 ten parlament a znova ho obnovil až za 60 let. To už začal fungovat v budově parlamentu a ne pod širým nebem jako před tím.
V roce 1918 bylo hnutí za osvobození Islandu a osamostatnění od Dánska. Ve válce obsadili Island Američané. Zřídili i radiovou stanici. Veřejnost hodně a dlouho protestovala proti přítomnosti amerických vojáků na ostrově.
Ještě před 50 léty tu žili jako ve středověku. Mají doma ještě domácí skřítky. V současné době tu počet turistů převyšuje počet obyvatel. I když je tu pro turisty dost draho. Pivo vyjde na 70 Kč. V odlehlých oblastech Islandu jsou vybudovány oranžové chaty poslední záchrany.
Jména si dávají podle křestního jména otce s příponou dotyr (děvče) nebo son (chlapec). Evropský způsob jmen a příjmení je jen u 10 % . Původním jazykem byla stará norština. Jazyk byl staletí isolován od Evropy. Zůstávají v něm ještě některá divná písmena ze starých časů. Některá ta písmena mají ještě mystický význam z doby pohanské. Islanďané se brání přílivu anglických slov. Dobrý den se řekne Dogan Dagyr. Po původním Norsku patřil Island pod Dánsko. V roce 1940 ho obsadili Britové a ti ho předali Američanům i když Islanďané s tím nesouhlasili. Američané tam vystavěli základnu i s veškerými technickými sítěmi. I rozhlas a televizi si tam Američané zavedli. Nyní tam mají 2 programy a televizi může po zprávách sledovat jen ten co má zaplacený poplatek.
V oblasti využití geotermální energie a těchto technologií jsou na světové špičce. Používají ji pro výrobu elektřiny i tepla. Voda má pod povrchem ve vrtech pod tlakem teplotu 400 stupňů. Vrty mohou být i 2000 m hluboké. Když tryská tlaková voda na turbiny, je to hlučné jako starty tryskových letadel. Na povrchu se mění v páru a pohání turbiny. Odpadní teplou vodou mohou vytápět byty, skleníky, koupaliště a i ulice. Zdroje tepla mají tedy zdarma.
Mimo letecké spojení pluje každý týden trajekt z Bergenu se zastávkou na Faerských ostrovech. Zůstává tam 3 dny. Mimo to sem ještě plují ojedinělé trajekty z Finska a Ruska. Zajímavostí je to že na celém Islandu není žádná železnice. Mají ale 2 malé lokomotivy. Jednu v přístavu Keflavík a jednu vystavenou v přístavu v Reykjavíku.
Keflavík
Keflavík i jeho mezinárodní byl bývalou vojenskou základnou USA. V Reykjaviku je vnitrostátní letiště a je využíváno i pro lety do Grónska. I v blízkém městečku Narvik je základna NATO. Mimo to ještě sklady a továrny na zpracování ryb. Za sklady mnohdy slouží plechové hangáry po Američanech z druhé světové války. Je tu také muzeum a menší letiště.
Hverageri
Ve městečku Hveragerdi je hodně termální vodou vytápěných skleníků. Cestou jsem viděl i dům s modrou střechou. Je dlouho vidět a tak jeli s traktorem pro trávu až po půlnoci. Blízko jsou lávové jeskyně, které jsme nenavštívili. Je tam špatný přístup a nebezpečí, že se zřítí.
Začíná se stavět nová termální elektrárna pro Reykjavík.
Silnice č.1 (jediná) vede kolem celého Islandu. Občas přijde nějaký výbuch sopky a silnici jim zbourá. U silnice byla výstražná plastika dvou sražených aut.
Hlavní scenérií ostrova jsou prázdné pláně s kuželovými horami, vyhaslými sopkami a jezery zalitými krátery. Některé sopky jsou jen pukliny s řadou jícnů. Občas se objeví zátoka nebo laguna. Morény po ústupu ledovce vyplněné lagunami a tajemné balvany a rigoly na pastvinách. Tu a tam jsou je vidět i malý vodopádek. Tráva je vzácnost, spíše rovná pláň strusky. Někde u těch sopek jsou struskové a zelené kontrasty. Skalní útvar podobný Stolové hoře. Občas vidíme i malý kostelík také jednou malé letiště.
Ledovce jsou tu největší v Evropě. Jsou z menších dob ledových. Největší z nich má 83 tisíc km2. Ze silnice jsou vidět už i ledovcové splazy. Některé jsou i černé od sopečného popela. Některé sopky a horké prameny jsou i pod ledovci. Takový výbuch pod ledovcem má vždy velké následky. Odpaří se hodně vody, vzniknou řeky horké vody a nejhorší důsledky mají bahenní záplavy. Poslední výbuch pod ledovcem trval měsíc. Trhlina byla 6 km dlouhá. Věděli, že se dole pod ledovcem něco děje. Pod ledovcem se vytvořilo jezero s lávou, vyvalila se voda a bahno a vyfrézovala údolí široké 1 km.
Zajeli jsme k jinému ledovci, k jeho splazu. Pokud mám správně zapsáno tak je to Solhemaye. Na rozdíl od ledovce v Norsku, který byl průzračný, bílý až s odstínem do modra, byl tento špinavý od bahna a černý od sopečného popela. Tady jsme taky zažili pořádný vítr a déšť.
Nad ním byl další ledovec, ten už byl bílý.
Největší známý výbuch sopky byl výbuch sopky Laki v roce 1783. U hory Laki se po obou stranách vytvořila 25 km dlouhá puklina. Vytvořil se soubor kráterů ze kterých vytékalo mnoho lávy. Zalila území 580 km2. Po výbuchu černý mrak postupoval, až nebe úplně zčernalo a byla tma jako v noci. Popel pokryl celý ostrov. Po celém ostrově byla vrstva sirného prachu. Všude v tomto prachu byly šlápoty. Padal kyselý déšť. Tráva byla otrávena. Lidé nemohli dýchat, mátožné postavy padaly hladem. I ptáci padali mrtví k zemi. Trvalo to od června do října. Zahynula celá třetina všech obyvatel, polovina skotu, 83 % ovcí. Biskup na Skalholtu se jen tak tak zachránil. Dánský král se to dověděl až v říjnu a chtěl celý ostrov vystěhovat. Trvalo celých 50 let, než se země znovu vzchopila.
Počasí je řízeno hlavně tím, že u Islandu se mísí teplé vody Golfského mořského proudu se studenými vodami severního arktického proudu. Totéž se děje i se vzduchem nad těmito proudy. Vaří se tu počasí pro celou Evropu. Nastávají tam však problémy cirkulace vody a povětrnostní problémy způsobené odtáváním grónského ledovce. Mohlo by to mít vliv i na evropské počasí.
Norové si přivezli na ostrov ovce a malé norské koně. Koně jsou v rozsáhlých ohradách u osamělých farem. Koně mají pro užitek i pro zábavu. Před tím tu byly maximálně lišky. Mají tu v menším množství i skot a menší počet ovcí a koz. Také jsem viděl stádo krav s velkými vemeny. Občas se vidí i nějaká ta louka a kde je vlhko i blatouchy. Vidět pole je velká vzácnost. Psi a kočky příliš nemají. Zato mořských ptáků je tady asi 700 druhů. Nejznámější jsou islandští papoušci – papuchalky. Jsou na těch útesech u moře. Na skalách jsou různá patra ptačích kolonií. Na lagunách jsou i tisícová hejna labutí a jejich nepříjemný křik.
První dojem z ostrova je, že tu nemají žádné stromy. Později se vidí, že dělají pokusy s vysazováním lesů. Dost často jim usychají. Není to pro ně vhodná půda. Začínají vysazovat a nejvíc jich mají vysázeno ve městech. Na rostliny chudých pláních jsou časté rozsáhlé trsy modrého vlčího (ptačího) bobu.
Jídelníček se značně liší. Hlavní složkou stravy jsou mořské ryby. Mají takovou specialitu, kdy maso ze žraloka zakopou na půl roku do země a pak si na tom pochutnávají i když to nesnesitelně smrdí i pro okolí a dotyčného ten zápach dlouho provází.
Islanďané byli v Americe v 11. století. Našli se tam předměty i geny v kostech.
Selfoss
Je tady největší mlékárna na Islandu. Bydlí tu 4500 obyvatel. Bylo možné tu navštěvovat večer bazén s teplou vodou, ale osobně mě to nelákalo. Zůstal jsem v ubytovně a listoval v knihách o Islandu a večeřel ze zásob.
Ubytování bylo na farmě 7 km za Selfossem Gistiheimili Bitra.. Měli tu i několik stromů a ohradu pro koníky. Majitelé ubytovny jsou i na společném snímku. Měli jsme tu snídaně. Když bylo jasno, tak byla odtud vidět Hekla.
Z té hlavní a jediné silnice č. 1 jsme odbočili k těmto vodopádům. Hlavní vodopád, který je na obrázcích je ten pod kterým se nechá projít je 60 m vysoký. Jeden takový o trochu menší za kterým se nechá projít je také v Norsku. Pak je jich tam na skalní stěně ještě asi 15 menších. Poslední z nich je mohutnější a je ukrytý ve skalách. Nejvyšší vodopád na Islandu je 120 m vysoký, ale musí se k němu jít dvě hodiny pěšky.
Skogafoss
Vodopád Skogafoss je vidět už z dálky. Je vysoký 60 m. Je výchozím místem pro celodenní tůry mezi dvěma ledovci soutěskou řeky Skoga s 20 menšími vodopády. Při dobré viditelnosti jsou oba ledovce vidět. Pod jedním z nich je tím ledovcem přikrytá sopka.
Pro lepší přístup turistům tu vybudovali železné schody se zábradlím a tak se nechá jít až přijít těsně k vodopádu a plně vychutnat tu scenérii a pro nás celou tu neobvyklou atmosféru, hukot, vodní tříšť, příroda a živly v pohybu. Při takovém pohledu v takovém okamžiku a zážitku uprostřed skal a vody se člověk stále utvrzuje v tom, že to za to stojí věnovat cestování čas, peníze, vlastní pohodlí, protože v takovém cítí, jak je obohacen a to že se nedá získat žádným jiným způsobem. Takových klíčových okamžiků na každém poznávacím zájezdu je několik. Není to samozřejmě pro hodnotově komerčně zdegenerovaného snobského člověka, u kterého je zboží a spotřební pohodlí na prvním místě.
Nechá se pořídit fotografie duhy, pokud právě svítí slunce. To však nebývá často. Náš zájezd měl to štěstí, že slunce svítilo 4 dny za sebou. Přesto je tu velmi důležitá nepromokavá větrovka a boty a teplý svetr. Studený vítr ale dává vědět, že severní pól není daleko. Vítr bere vodu i z vodopádů.
Po výstupu schodištěm k vrcholu vodopádu se přijde k do terénu zaříznuté říčce, již klidné a člověk je v úžasu co se z ní v okamžiku stane a kde se z ní najednou tolik vody vzalo. Opuštěné prostory s osamělou říčkou lákají se po ní vydat. Erose břehů je patrná. Sel jsem tedy jen kousek, dál to nejde, musí se pokračovat dále.
Velké přiblížení k vodopádu není možné, protože se proti nám vrhá točící se vodní tříšť. Po opuštění vodopádu pokračuje říčka dále, na její hraně sedí hodně bílých ptáků a na jejích březích, zvláště v místech skrápěných vodní tříští se na zelené trávě pasou ovce z blízké farmy. Ovce se umí pást i na prudkých stráních. Farma má jednoduché obytné stavení co vypadá jako chata, stodolu a velkou hromadu bílých balíků sena. Nad farmou se tyčí špičatá hora se struskovými splazy. Na druhé straně říčky je další o něco větší farma.
Westmannské ostrovy
V moři na obzoru jsou vidět Westmannské ostrovy. Je to 16 ostrovů. Byli tu uvězněni 4 zločinci ze západní Evropy, kteří zavraždili islandského sedláka u kterého pracovali. V roce 1963 tu byla podmořská erupce, vznikl tu nový ostrov, který je nepřístupný, protože ho zkoumají vědci. Při dalším výbuchu na jiném ostrově, musel být celý ostrov evakuován. Vojáci tekoucí lávu ochlazovali, aby ji zastavili. Láva poškodila 140 domů a zastavila se těsně před přístavem.
Mys Dyrhólaey
Je to skalní brána, která se tyčí do moře. Nechá se přijet přímo na mys, pokud není vyjímečně uzavřen, třeba kvůli hnízdění ptáků. Jsou tam černé vyvřeliny. Místní podnikavec koupil od Američanů obojživelné vozidlo a vozí turisty po zátoce a k té skalní bráně v moři.
Jsou tu pláže s různými barvami písku a strusky a čedičové varhany. Fouká tu silný vítr od oceánu, že se na ně ani nedá vylézt. Od oceánu se valí zpěněné divoké vlny. Síla a velkolepost oceánu je tu plně patrná. Koupání by bylo životu nebezpečné a ani žádné teplo tu není. Lze se ukrýt proti větru ve skalním závětří. Celé to divadlo přírody, sílící vítr, hukot a šílený pohyb vln se nedá fotograficky ani kamerou komplexně v celém svém rozsahu zachytit. Je to zážitek chvilkový, pomíjející. Na skalách se krčí mořští ptáci a na pláži je nejen sopečný písek a struska, ale i kameny až metr veliké.
Seznámil jsem se s Atlantikem zase jinak než to bylo na pobřeží Portugalska, Španělska, Francie, Anglie a Severní Ameriky.
Vík
Islandské domky nejsou veliké. Ve Víku na kopci je kostelík, ke kterému jsme také mikrobusem vyjeli. Nezapomněl jsem navštívit informační středisko a získal tam prospekty.
Pláž je pokrytá černým lávovým sklem.
V oceánu se tyčí skupina skal. Hned za Víkem byl krápník červeno hnědě žluté železité usazeniny.
Hekla
Je nejznámější islandskou i evropskou sopkou. Jeli jsme k její blízkosti přes městečko Hella s 1500 obyvateli. Také je tam koryto řeky, které se zaplavuje vodou z ledovců. Ty řeky vypadají jako ve škváře. Některé řeky jsou rozvodněné tak, že tvoří jezera. Při příjezdu jsme nejdříve dlouho viděli vrchol hory Butfä. Nedaleko vede i tranzitní elektrické vedení. Pak se teprve ukázala Hekla se sněhem na úbočí. Přiblížení na vzdálenost 5 km. Trochu kouří.
Již v minulosti platilo v Evropě úsloví : Jdi do Hekly. Jako do pekla. První doložená erupce byla v roce 800. Velký výbuch byl ve středověku a také v roce 1947. Tehdy stříkala láva do výšky 700 m. Poslední byl v r. 1996 a v r. 2000. Celkem je známo 22 erupcí. Poprvé jsem se s Heklou seznámil v době kdy jsem sbíral zápalkové nálepky. Profil sopky byl známým motivem.
Vrchol Hekly bývá většinu roku pod mraky. To jen my jsme měli takové štěstí, že jsme ji viděli v plné kráse i se sněhovou čepicí. Výstup na Heklu by byl náročný a trval by 5 hodin. Všude v jejím okruhu 50 km je sopečný popel.
Landmannalaugar
Jeli jsme tam kolem Hekly nejdříve silnicí č. 26 opuštěnými struskovými prostory. Tady už není nic zeleného, jen šedočerné. Kol kolem jen rozlehlá pole s lávovým popelem místo země. Dále jedeme kolem systému propojených vodních elektráren. Turbiny vodních elektráren dodala ČSSR. Byly vidět ve příkrých stráních celou vodní kaskádu i s rozvodnami a elektrickými vedeními. Jezera s nazelenalou nebo modrou vodou v lávě.
Zastávku jsme měli po dlouhé vícehodinové cestě v úplně opuštěné krajině bez jakékoliv známky civilizace ve Friedland Fjallabaki u prudké jezerní řeky blízko jezera Krókslón. Je to měsíční nebo vydolovaná krajina s počátky mechů rostlých v lávě. Cestou jsou někde jen vyjeté koleje v lávě. Je to tady bez luxusních autobusů a je tu ráj majestátného ticha. . Problémy by asi byly při poruše vozidla. Kamenný reliéf skály tam má příznačný tvar hlavy ďábla. Někomu připomíná biskupa. Kolem jsou prstence hor, všude kolem lávové pozůstatky. Hory v dáli jsou zasněžené.
Jsou tu scenérie jako z jiné planety, střídání barev, kontrast ledu a sírových vyvřelin s neopakovatelnými zážitky. Neobvyklá jezera vyplňující krátery. Je to velmi neobvyklé, hlavně barvy vody i okolních horských úbočí. Tyčící se hory se zbytky sněhu. Velmi tady asi záleží na počasí. Měli jsme štěstí na výjimečné slunečné počasí. Kolem láva, která vypadá jako ztuhlý asfalt. Jsou to pohledy vyrážející člověku svou neobvyklostí dech.
K jednomu takovému jezeru s červenými stěnami jsme museli odbočit z hlavní trasy. Je tam také pohled na bažinnou oblast Ljotipoedlúr a daleký výhled do vnitrozemí.
U cíle cesty bylo už zázemí. Umývárny, záchody, informační středisko. Je tady také teplá říčka s možností koupání. Zaparkovali jsme ještě před tímto centrem, protože by jsme museli mikrobusem brodit řeku. Kousek dál se ta řeka rozlije do prostoru šířky dvou km v písku a kamení. Ten kousek jsme došli pěšky. Odtud dále se musí jít už jen pěšky dost těžkým terénem oxidiánového lávového pole směrem na Laugavegur Hrafntinnusker. Je to taková proláklina na úbočí hory a v dáli se pozná podle kouřící vystupující páry a sirných výparů. Je tam však upravená cestička. Odtud jsem ještě sešel už horším terénem k řece. Odtud se nechá jít při říčce k výchozímu místu, nebo vyšplhat několik set metrovou strmou sráznou horu kvůli velkému výhledu ne celou tu přírodně unikátní oblast. Tento výstup jsem neabsolvoval, chtělo to lepší vysokohorské vybavení. Chtěl jsem jít při říčce, ale musel jsem se vrátit, protože tam byl vodou utržený břeh a musel bych jít lávovým polem, ve kterém žádná pěšinka nebyla.
Vracíme se stejnou cestou v lávových polích. V dáli je vidět ledovec Eyjafjallajokull. Trochu blíže bizardní špička sopky. Obzorové dálavy z důvodu jasného počasí a samá odlehlá místa bez živých tvorů kam nevedou cesty.
Heifoss
Jedeme zpátky kolem Hekly. Zajíždíme asi 5 km k dalšímu vodopádu. Jede se úzkou kodrcavou kamenitou vyjetou cestou krajinou zcela rovnou, kde by se nějaké vodopády nečekaly a ani by je tam nikdo nehledal. Najednou se přijede k hraně kaňonu s nebezpečnými okraji s velkým kotlem jako díra do pekla s lávovými vrstvami, ve kterém je rozsáhlý kaskádový široký vodopád 100 m a vedle 82 m vysoký vodopád a ještě 3 další. Ta cesta tam za to určitě stála. Tichá krajina se tam rychle změnila na burácející hukot vodopádů. Jen kvalitní snímky trochu znázorní tu scenérii.
Hekla je dobře viditelná a je na dohled. Je to velkolepé divadlo, kde hlavní roli hraje Hekla. Není to tu všude pro komerční turisty, ale pro obdivovatele sopek, vodopádů, gejzírů, divokého moře. Je tu všechno pohromadě. Je to i vzdálenostně a časově náročné, není prostor na vysedávání na společných obědech výprav. Je to mnoho zážitků za sebou jdoucích, které je nutno zaznamenávat, jinak se ztratí nebo slijí.
Skanzen severské chalupy
Ljotipodlur. Původně přestěhovaná farma z lávového pole pod Heklou z doby osídlování. Stáří zjistili podle lávy. Instalovali to tam v roce 1939. Nedávno udělali rekonstrukci a současný dům je převezen ze Skandinavie. Je to taková velká chalupa s drnovou střechou. Nějaký z osídlenců měl nějakou chorobu kostí, pak ji měli všichni protože byli isolovaní. Za tím je ještě malý vodopád.
Jarkálfoss
Byl nedaleko toho skanzenu. Jsou to dva široké nízké vodopády, které spadají do takového menšího jezírka.
Biskupství Skalholt
Skalholt byl sedlák, který založil kostel. Ty kostely byly dříve bez pravidel. Až ten biskup ty pravidla stanovil. Muselo se to postavit na posvěcené půdě. V r. 1056 tu vysvětili první biskupství. Při reformaci tu byl zavražděn biskup i se syny. Až v roce 1800 tu diecézi přesídlili do Reykjaviku.
Na průčelí oltáře je plastika Krista. Je tam přehled biskupů od roku 1056 až do 1998 a farářů od 1909 do 1994. Současný kostel je nově postavený na starých základech. Je tam starý obraz na kterém je vidět jak to tam vypadalo v roce 1772. V suterénu je muzeum. Postranní chodbou se nechá projít do farmy. V přilehlých budovách je fara a církevní škola. V okolí jsou ještě další chalupy i se sklepy.
V těsném okolí se provádí archeologický průzkum.
Ještě dnes jsou kostelíky u osamělých statků.
Gejzír
První doložené výbuchy jsou ze 14. století. Na začátku 20. století tato činnost na nějaký čas ustala. Dříve tryskal více než do 60 m, nyní 35 m. Ten velký pomalu vyhasíná a naplno funguje ten menší Strokur. Ve světě jsou sice větší gejzíry, ale tady je jich nejvíc pohromadě. Největší gejzír na světě je ale v USA a ten má 120 m. Pak je Steubvat 80 m, Faithful 55 m, pak až jsou islandské Strokur, Smidur 30 m a Pohutu na Novém Zélandu má 18 m. Princip je ten, že dole se hromadí horká voda, nahoře je chladnější. Roste přetlak té horké vody a dojde k výtrysku. To se po 5 minutách stále opakuje. Blízko k němu se nesmí chodit, aby nás neopařil, voda je vařící. . Nejdříve klid, udělá se taková velká modrá bublina, celkem se nic neděje a ve mžiku to vyletí, až člověk sebou trhne. Pak tam ta voda zase znovu nateče.
Islanďané dali gejzírům název. Kolem je víc než 10 malých gejzírků. Litly, Hetla, Blesi, Konungshver, Fata, Operriskahla, Slydirinn, Mori, Sochi. Dvě jezírka, jedno zelené a jedno modré. Všude se tu skáče přes potůčky s vařící vodou a ta teče i v rigolu u silnice.
Gullfoss
Je to nejkrásnější zlatý vodopád na řece Hvítá. Jeli jsme k němu kaňonem řeky. Padá v kaskádách, horní a dolní kaskádou. Nad horní kaskádou další 4 kaskády. Přepady vodních elektráren jsou proti tomu nepatrné. Je to taková atmosféra jako na Niagaře. Ano, bez veškerých komentářů je to vodopád zlatý, největší, nejširší, nejmonumentálnější, člověk je proti němu maličký, nepatrný, ochromený, ohromený a unesený. Je to velké bohatství té země. Divoký zázrak uprostřed opuštěné krajiny. Nelze o tom hovořit s údivem na místě, protože v tom hřmotu nelze nic sdělit. V určitém okruhu je nutné se chránit před deštěm vodní tříště. Z toho důvodu se musí ta atmosféra vnímat z trochu větší vzdálenosti. Prší tady nejen shora dolů, ale i nahoru a do stran. Z horní vyhlídkové terasy je nejlepší výhled.
Je to dar přírody, je to chrám síly, pohybu, zpěněné vody, krásy a tiché hrůzy před divadlem přírody. Nad vodopádem se rozlévá velké jezero, vytvořené touto na pohled malou říčkou. Ničivá síla vody je tady spoutaná velkými plochami skal.
V roce 1907 ho chtěla koupit britská firma aby tady postavila elektrárnu. Už byla napsaná smlouva. Dcera sedláka odjela protestovat proti tomu do Reykjavíku, že pokud se to uskuteční, tak skočí do vodopádu. Nakonec nebyly splátky zaplaceny. Neskočila tam, přesto tam má reliéf na pomníčku. Také vyšel zákon na ochranu vodopádů.
Parlament
Je z roku 930. Jeden z těch prvních osadníků dostal za úkol najít místo pro parlament. Našel kryté místo mezi skalami právě v místě, kde se rozestupuje americká a euroasijská zemská deska. Je to tam viditelně patrné, právě proto že jsou tam ty skalní stěny. Krajinou se táhne tmavá čára skal a to je právě ta hranice rozestupujících se desek. Rozestupují se o 2 cm za rok. Všude kolem jsou mohutné balvany. Kameny tu mluví jako kniha. Také jsou tu trhliny až 70 m hluboké. Do těch vrhali odsouzené. Je tam Sněmovní pláň. Nejdůležitějším místem byla Skála zákonů. To bylo to místo pro parlament pod širým nebem. Nedaleko odtud je blízko vodopádu tůň utopenců, místo, kam vrhali cizoložné ženy.
Americká deska je vyšší a stéká z ní Sekyrkový vodopád. Jmenuje se tak, protože se u něho byli sekerkami.
Na americké desce je parkoviště autobusů, informační středisko a WC.
Nedaleko odtud na evropské desce je kostelík a hřbitov, kde měli být pohřbeni dva význační islandští básníci.
Biskupská skála
V roce 1947 byla tu nedaleko výprava českých přírodovědců a byla o té vědecké expedici také napsána kniha dr. Hadačem. Jeli jsme se do té 20 km vzdálené pustiny, kde expedice působila podívat. V těch místech je Biskupská skála, místo kde zavraždili biskupa, který nechal před tím popravit svou ženu. Je tam nový trubkový kříž a deska s nápisem.
Z jezera Laukavater vytéká hodně horkých pramenů. I na poli vyvěrají horké prameny.
Reykjavik
Vila
Je na břehu zálivu. Je to místo společenských událostí. Obědval tu už Churchil. Je tam nápis v angličtině, ruštině a islandštině o jednání Gorbačova a Reagana o konci studené války.
Je odtud výhled na přístav, kamenná a ocelová mola. Na pobřeží je plastika Sluneční koráb. Vnímá se tu vůně oceánu, ryb a chaluh.
Katedrála
Je celá z betonu. Postavena v roce 1940. Varhany. Věž 75 m. Před katedrálou je socha toho islandského objevitele Ameriky Leifra Eiricssona. Další propagační sochy. Sedí dokonce na lavičce. Jedna socha sedí i v kostele v poslední lavici. Některé plastiky tam koukají ze zdi, nebo jen ruka nebo noha. V katedrále není žádný oltář, vpředu je jen stolek s křížkem. Vzadu velké varhany právě hrály. Tří metrová bílá socha Ježíše v plášti. Další vybavení prodejnou i WC.
Muzeum a sochy v zahradě
Je to blízko katedrály. Muzeum jsme nenavštívili, pouze zahradu se sochami sochaře Jonsonara. Jsou to takové neobvyklé sochy.
Perlan
Je nedaleko od katedrály. Vodárna pro Reykjavík a vyhlídkové společenské místo. Je odtud vidět sopka Snefelsjökul u mořského zálivu, kterou použil Verne ve svém románu. Také je výhled na oceán. Uvnitř moderní budovy se schodišti občas tryská gejzír až do výše 3. patra. Je ale umělý. Součástí moderní velké budovy jsou i obří vodárenské válcové nádrže. V přízemí je oblečená figurína Vikinga, tak skutečná a věrná, že ji nelze odlišit od živého nehybného člověka i se žílami na rukou.
Před budovou v zahradách v parku jsou také umělé gejzíry. Jsou tu také plastiky. Je odtud vidět červený domeček na poloostrově. Je to sídlo presidenta.
Centrum
Mají tu památník prvního osadníka., parlament, sídlo biskupství. Aby nemuseli v zimě uklízet sníh, tak tu mají některé ulice vytápěné. Zažili jsme tady státní svátek nezávislosti. Město bylo vyzdobeno vlajkami. Probíhaly různé akce a průvody. Svátečně oblečení lidé. Slavnostní jízda amerických aut. U přístavu siláci tahali kamion. Pak je odváděli úplně vyřízené. Budova university, Skandinávský dům. V centru je rybník. Také se tak jmenuje. Je u něho budova radnice s plastickou mapou Islandu. Také tu má v malém domku pracovnu president. Parkovali jsme blízko v ulici, kde je hodně velvyslanectví. Před parlamentem je socha vůdce boje za nezávislost. Národní opera. Foto sídla vlády z rušné ulice. Navštívil jsem Bleší trh. Většina domů je nižších. Vícepatrové jsou výjimečné.
Přístav
Nenechal jsem si ujít místo, které mne vždy láká pro svou romantiku a to je námořní přístav. Blízko přístavu jsou malé staré domky.
V okolí města jsou také satelitní sídliště.
Krisúvik
Je na jižním pobřeží. U silnice byly venku na kůlech velké sušárny ryb na ploše víc než 1 ha. Jedeme kolem ledovcového jezera 100m hlubokého se zelenou vodou.
Zastavujeme na divokém pobřeží oceánu s vysokými útesy. Každý pohled na oceán se zakulacením Země je zážitkem. Tady je to v kombinaci se sopkami a lávovými poli. Prohlíželi jsme si vrstvy ztuhlé lávy nad sebou, různé její barvy hnědočervené, modrošedé a jiné, jak to tuhlo. Je vidět, jak láva stékala do moře. Na jednom snímku je lávové pobřeží se sopkou a na vedlejším převážně záběr na oceán.
Bahenní sopka
V hloubce 1000 m je teplota 200 °C. Pozor, na povrchu je ještě 100°C. Země je všude teplá. Čpí z toho bahenní plyny a vaří se to tam, bublá jako když se hasí vápno. Je to v písku, jako v pískovcovém lomu, má to šedomodrou barvu a vypadá to jako olej v bahně u jezírka. Kolem jsou barevné usazeniny. Na mnohých místech se ze země kouří.
Kostelík Krisúvíkkurkirja
Je to malý dřevěný domeček, s výhledem na Atlantik do kterého se vejde ven několik lidí. Na střeše křížek. Je z roku 1857. Kolem se pásly 3 ovce. Je 3 km od stávající vsi. Je to nejmenší a nejobyčejnější kostel, jaký jsem kdy viděl. Výška uvnitř je jen 180 cm. Jsou tam lavice i zpěvníky.
Grundavík
Městečko se 2 tisíci obyvatel. Domky postavené v hromadách lávy. Kolem upravených asfaltových ploch jsou černé hromady ztuhlé lávy. Je tady takový rozpůlený kopec a tady začíná na pevnině to rozhraní dvou zemských desek. Hrají tu fotbal dva čeští fotbalisté. Uprostřed lávového pole je vybudovaná radarová stanice NATO. V roce 2000 tu bylo zemětřesení a oblast začala být víc aktivní.
Na poloostrově Reykjanes je maják. 5 km daleko je vidět ostrov, kde byl zastřelen poslední pták alka. Jsou tu rybáci a mořské vlaštovky. Je to další ptačí ráj. Stojí tady starý maják z roku 1878. Místo něho je nový elektrický. V moři je útes ve kterém je okno 3 x 2 m.
Modrá laguna
Je jen 18 km od Keflavíku. Je to koupaliště zbudované v lávovém poli. Před ním velké parkoviště s průchodem v poli vysokých černých lávový hromad. U koupaliště je velká skleněná hala s obchody, restaurací s průhledem na bazén. Cena koupání je v přepočtu 260 Kč.
Koupání je v technologické vodě z blízké termální elektrárny.
Ještě naposled zastavujeme u majáku v severní části poloostrova. Krátce po západu slunce v 01 hod. v noci startujeme a slunce se znovu objeví nad obzorem. Vidíme zasněžený vrcholek Hekly i přilehlý ledovec.
Zájezd nabízíme v roce 2009 v několika variantách:
Tiskni stránku
Mapa webu